Můj sexuální život sdílený s jedinci opačného pohlaví se rovná absolutní nule. Pochopitelně! Stojím totiž na druhé straně barikády. Nicméně, v otázce intimních sblížení s jedinci stejného pohlaví jsem na tom z dlouhodobého hlediska prakticky podobně. Mnohdy proto děkuji Bohu, že mě obdařil končetinami, které disponují potřebnou délkou a úchopem, kteréžto dokáží suplovat sexuální akt s kýženým uvolňujícím finišem. I přes značný nedostatek vhodných protějšků se však někdy, dalo by se říct snad zázrakem, stane, že se poštěstí.

Ruku na poklopec! Kdo by po tak dlouhém „polocelibátu“ nevzplál jako stoh slámy uprostřed léta, když už na to konečně dojde. Všechna ta nahromaděná touha má však tendenci zatemnit zdravý úsudek a v pomatení smyslů a pudů uvolnit prostor jediné letmé frázi: „Děj se vůle boží!“

Vteřinu poté, kdy dojde k blažené erupci poblázněných hormonů se náhle mozek opět rozeběhne jako prochladlý motor nastartovaný klíčkem svědomí. Jenže ejhle! V jeho bezchybném provozu mu začne něco vadit. Sraženina zvaná morální kocovina.

Co teď?

Bylo to sice vášnivé, krásné, osvobozující, ale v žádném případě bezpečné. Beru do ruky telefon a do elektronického kalendáře ukládám upomínku k budoucímu datu vzdálenému tři nekonečné měsíce ode dneška.

Kde ale zjistit, jak se věci mají? V hygienické stanici účtují za testy nemalý poplatek. Obvoďačce nehodlám vysvětlovat důvody a při každé další návštěvě se zabývat realitou, že „nejen“ ona ví víc, než musí. Na sexuologii se musí přes plnou čekárnu běžného oddělení. Dům světla je jistě osvícená záležitost, ale co si budeme povídat? Člověk se při jeho návštěvě těžko zbavuje dojmu, že se stává jedním z těch, kteří čekají na světlo na konci tunelu. Navíc, pro citlivější jedince, kteří trpí zbytečným stihomamem, že nevinný polibek a dlouze léčená angína jsou příznakem pozitivity, není příjemné dívat se do očí lovců, kteří si chodí pro výsledky testů, co měsíc, aby ukonejšili svědomí svému vědomě nevázanému sexuálnímu apetitu.

V pravý čas se mi do ruky dostal letáček zvoucí k rychlému, diskrétnímu a veskrze intimnímu otestování (ne)přítomnosti většiny sexuálně přenosných nemocí v mé krvi ve venerologické ordinaci. Za uzákoněný poplatek 30 Kč mi byla odebrána krev a ještě týž den odpoledne jsem si mohl zavolat pro výsledky. Odmyslím-li si, že to s tou avizovanou intimitou zas tak růžové nebylo, neboť do malé čekárny bylo slyšet každé slovo z ordinace, šlo o rychlý a nezahanbující akt.

Čím více se blížila hodina, kdy jsem se měl dozvědět výsledný ortel, tím více se ztrácela má vnitřní smířenost s horší možností možného výsledku. Když jsem si nakonec dodal odvahy a vytočil telefonní číslo, sdělil své jméno a byl zpraven o výsledku, krve by se ve mně nedořezal.

„Máte to negativní,“ sdělila mi sestřička hlasem postrádajícím jakoukoli emoci.

Pro výraz „negativní“ v kombinaci se slovy „máte to“, však vytvořil můj mozek okamžitou asociaci: Je to špatný! Sestřička zřejmě dobře pochopila hrobové ticho na opačném konci drátu a záhy dodala: „No, jste v pořádku.“

Vydechl jsem tak mohutně, že jí to muselo na druhé straně nadzvednout čepec, a požádal ji, aby volajícím napříště sdělovala verdikt v opačném pořadí, tedy: „Jste v pořádku, máte to negativní,“ popřípadě jen prohodila slovosled: „Jste negativní, máte to v pořádku.“

Ale, kdo ví? Možná je ten poslední úděs před tím, než se dozvíte, zda se váš život od základu změnil či ne, jen promyšleným psychologickým momentem, který vás má ještě více motivovat k zodpovědnějšímu vztahu ke zdraví svému i svých bližních.

Být pozitivní totiž ne vždy v životě znamená tu nejlepší variantu.