Bylo báječné věřit, že čert a Mikuláš jsou skuteční, že Ježíšek přichází oknem, že, jak na Nový rok, tak po celý rok. Bylo. Ale už není. Iluze a ideály jsou přirozenou součástí dětského pohledu na svět a s přibývajícími lety a dioptriemi slábnou, až zmizí docela. Některé z nich se transponují do iluzí dospělejšího ražení, ale i ty vezmou časem za své.

Až přijde den, kdy nabudeme dojmu, že nás všechny iluze jednou provždy opustily. Avšak jejich spóry v nás nadále přežívají, o čemž se lze přesvědčit opakovaně ve chvílích, kdy jsme o ně nemilosrdně připravováni brutální realitou vesmíru. Teprve tehdy docházíme k poznání, že byť se léta vydáváme za bezvěrce, stále kdesi v hloubi sebe samých v něco věříme.

Nevěřím samozřejmě na Mikuláše, na Ježíška a ni na to, že Nový rok je více výjimečný než kterýkoli jiný den v kalendáři, ale něco uvnitř mého JÁ tomu přesto přestat věřit odmítá. Jde o jakýsi pud sebezáchovy, který nedovoluje mozku, srdci ani duši uvěřit, že jsme jen shluk atomů v nekonečné, stydnoucí a rozpínající se prázdnotě.

Přemýšlel jsem, co je v tomto životě, v tomto čase a v tomto vesmíru natolik ojedinělé, pro co mi stálo za to, se sem narodit. Jako první se do žebříčku neměly šanci dostat materiální záležitosti. Pomíjivé požitky, včetně těch sexuálních, si brousily zuby na třetí místo. Na druhé se tlačil pocit radosti z bytí, ale všechny je předběhla o několik délek láska. Láska je to jediné, pro co stojí žít. Všechno ostatní je pomíjivé, krásné, ale nestálé, hmatatelné a přesto rozpadající se.

Kdybych měl jako agent nebeské cestovky dosud nenarozeným duším doporučit, proč ten výlet na planetu Zemi podniknout, mou nejúčinnější návnadou by byla právě láska. Více jak před čtyřmi desítkami let mě na tenhle marketingový trik utáhli také. Jenže cesta rájem v kabrioletu trvala jen několik sezón, než se změnila v útrpnou štreku v drncajícím autobuse bez klimatizace s krosnou plnou vzpomínek.

I přesto si na nebeskou cestovku, až se z té „báječné dovolené“ jednou vrátím, nebudu stěžovat. Bylo by to stejné, jako si stěžovat na nepřízeň počasí nebo malé vlny na moři, špatnou náladu, delfíny, co se na mě šklebí, a ústřice s ústřelem. Za některé věci prostě nemohou cestovky nést zodpovědnost.

Nicméně, vám všem, kteří máte tu krásnou příležitost milovat a být milováni, a tím pádem kypřit půdu pro nové výhonky iluzí a ideálů, přeji k Vánocům a do Nového roku jen to jediné. Abyste se pokud možno nikdy nestali mými spolucestujícími.

Á propos, až si to prosvištíte okolo v tom nablýskaném červeném sporťáku, netrubte moc nahlas a neposmívejte se. Nikdy totiž nevíte dne ani hodiny, kdy vám dojde benzín, upadne kolo, anebo si váš sexy spolujezdec „omylem“ přisedne u první pumpy do lepšího žihadla. A vám pak nezbude, než potupně mávnout na ten rozhrkaný autobus na cestě z pozemského ráje k branám ráje nebeského.