Homosexuálové v naší zemi nesmějí vychovávat děti. Nesmějí jim poskytnout vzdělaní, rodinné zázemí, lásku a štěstí. Proč?

Je to docela obyčejný příběh? Kéž bych mohl říci, že ano. Dva kamarádi, kteří spolu žijí už 17 let mně zavolali s prosbou, jestli jim nemohu nějak pomoci. Tak jsme se bavili a já zjistil, že vlastně pomoci můžu. Sice málo a bez zaručeného výsledku, ale zkrátka můžu. Možná se teď, čtenáři, zeptáš jak pomohu a s čím. Odpověď je snadná. Tímto článkem.

Pojem biologické hodiny se netýká jen žen. I muži mají svůj „biorloj“. Jak jinak si vysvětlit, že vás mozek probudí neomylně v šest čtyřicet pět, bez ohledu na to, že je víkend a kapitalismus budovat netřeba.

Marek nalil sobě a Petře panáka a byla to taková zvláštní, napjatá atmosféra.
„Co tady vůbec Adam dělal?“
„Co může dělat kluk tady v kadeřnictví? Byl tady s kámoškou, které jsem dělal vlasy a on chtěl potom ostříhat,“ odpověděl docela naštvaně Marek. „Připadám si jako ve zpovědnici, Petro. Poslední dobou jsi nějaká podezíravá a teď už i na svýho kluka.“
„Ale ne, jsem jen podrážděná z celé té situace s manželem, Adam mi taky něco tají. Asi se mi pořádně zamiloval a stydí se to s mámou probrat,“ usměje se malinko Adamova máti. „Jen aby si našel fajn holku, která ho bude mít ráda. On je to fakt hodnej kluk. A taky je šikovnej. Myslím, že jednou bude dobrej manžel a táta.“

Naše pohledy se setkaly již mnohokrát – v tramvaji, na ulici, v restauraci, v obchodě a jedinou jistotou zůstávala stále nejistota. I tzv. „třetí teplý oko“ nemá patent na stoprocentní úspěšnost.

Osud byl však milostiv a svedl nás (za účelem svedení) v noci před novoluním na zcela bezpochybné místo. Poslal mi frťana, a protože jsme byli dvěma posledními hosty kroužícími kolem sebe jako můry okolo lampy, mohl si komunikativní pingl nechat hlášku: „Pro koho pak ten paňák asi bude?“ od cesty.

První?
Zdaleka nebyl prvním.
Prvním si ho učinil.
Věděl, co cítíš.
Chtěl cítit též.
Jenže jinde a jinak.

Druhý?
Modrým žárem rozehřál tvé zastuzené srdce.
Byl to větroplach.
Jednou večer sfoukl průvan v Ječný „věčný“ plamínek.
Za pár dní jsi sladký nádech plynu vyvětral.

„No tak, Marku, jsi tam?“ ozve se znovu od dveří.
Marek křikne na Adama, ať se rychle oblékne, a ten na sebe hází triko, Marek džíny, a oběma kdyby doktor měřil tepovou frekvenci zjistí, že jsou na pokraji infarktu.
Adam vyděšením co se děje a Marek zřejmě proto, kdo na něj od dveří volá.
Na schodech se ozvou kroky a vynoří se do pološera postava a Adam tupě zírá, protože nevěří vlastním očím.
Znovu se ozve: „Marku jsi tady?“
A teprve nyní se ozve odpověď: „Jasně, že jsem tady. Kde bych měl Petro být?“
Adam by se nejraději propadl do země, ale tady v Díře už to hlouběji nejde. A tak ze sebe jen vypraví: „Mami, co tady děláš?“

„Marku...“ zopakoval klidným hlasem Adam.
Marek se bez odpovědi zvedá a jde za Hankou, se kterou se po chvilce vrátí.
„Dáme si panáka než půjdeme spát?“ navrhuje společnosti Marek.

„Ty jsi nějakej vyjevenej...“ konstatuje Marek. „Já se tě ptal, jestli jdeš za Hankou nebo se nechat obarvit, a ty jen koukáš,“ usmívá se a pomrkává na Adama, který je opravdu dost udivený.
„Ale ne, jen jsem prostě poprvé tady v Díře a tebe vidím taky poprvé. Jasan, že jdu za Hankou. Za kým jiným bych sem asi mohl jít?“
„Za mnou přece! Hanka mi o tobě dost vyprávěla, a tak jsem se docela těšil, jestli nekecala v tom, že jsi sympaťák a že se mi budeš líbit.“

A někdy, jako krásně hravá, perská kočka s démantovýma očima, tak vyzývavá k pohlazení, co však z blízkosti napřažené dlaně k pomazlení na čtyři se staví a uniká, jakoby si byla vědoma ceny své sametové krásy, jakoby se lidských rukou  polekala, jakoby dlaň poznala sevřenou v pěst a nevěřila v rub a líc všech sblížení.